rok 2013
Krajina vydaná napospas
Krajina – prostor kolem nás, místo k životu. Krajina – výpověď o nás, o našem chování. Krajina – nyní stále více jako zboží, jako něco, co není ničí, z čeho tudíž můžeme úspěšně těžit, prodávat. Krajina přestala být vnímána jako dar daný nám do péče.
Krajina jako místo, kam jezdíme hledat různé zážitky, ale kterou nevnímáme jako to, s čím jsme bytostně spojeni. V krajině jako dřív již nepobýváme v práci, neopečováváme ji obhospodařováním, staráním se o každý kus země, ohleduplně, aby nám i nadále byla schopna dávat věci potřebné k obživě.
Úzký kontakt s krajinou byl v českém prostoru systematicky ničen po roce 1948 znárodňováním, zabráním pozemků, scelováním lánů. Na většině míst české a moravské krajiny tak byly zpřetrhány kořeny spojení člověka s konkrétní půdou, s místy v sousedství jeho obydlí, o které pečoval většinou po generace. Krajina se stala zemí nikoho, místem pro bezohledné chování nerespektující základní přírodní zákonitosti. Komunistická doktrína rezolutně uplatňovala svou ideologii a její otisk je v krajině možné vysledovat dodnes. Rozorané meze, zaniklé cesty, narovnané potoky a řeky, krajinu nejkratším směrem nekompromisně protínající silnice a dálnice, a další zásahy. Drobné krajinné detaily, utvářející duch krajiny, zmizely a velmi pracně se dají vrátit zpět.
Nový výrazný zásah do krajiny se projevil i se změněnou politicko-společenskou situací po roce 1989. Krajina se stala zdrojem kořistnictví. Brutálně je anektována výstavbou nejrůznějších skladových hal či jiných průmyslových objektů, rozrůstáním se satelitních skrumáží katalogových domků, oplocováním pozemků, a ještě intenzivnější těžbou přírodního bohatství. Ekonomický zisk a úspěch jsou ve společnosti nastaveny jako ty nejvyšší hodnoty. Tomu pak odpovídá stav krajiny. Z krajiny je potřeba co nejvíce vytěžit a svůj úspěch projevit co nejokázalejšími stavbami vlastních obydlí. Je lhostejno jakým způsobem ovlivní okolí.
Žijeme rozmařile. Spousta ploch zůstává neobhospodařovaná. Jablka padají do trávy, ovocné stromy nečešeme. Nepěstujeme, nechováme, trávu nesečeme a nesušíme. Slepice, králíci, koza, ovce, kachny, husy už jsou na vesnici skoro vzácností. S jejich chovem se využíval každý dar přírody, každý kus pozemku. Vesnice se radikálně změnila. Je místem pro rekreaci, často souborem přestavěných či nově vystavěných městských domků, pečlivě oplocených s golfovými trávníky s bazénem, tújemi a dalšími cizorodými okrasnými dřevinami. Kdepak vyjít za humna úvozovou cestou podél pastvin s pasoucím se dobytkem a pečlivě obdělávanými políčky. Chceme se mít co nejlépe, a to co nejrychleji, bez ohledu na to, jakou cenu za to nejen nyní, ale především v budoucnu zaplatíme.
S krajinou nežijeme, ale v krajině se jen pohybujeme, krajinou projíždíme. Do krajiny jezdíme za zážitkem. Chceme si přece užít. Vyhledáváme v krajině ale pouze taková místa, která jsou krásná, abychom v nich odpočívali a přinášeli si domů na fotografiích iluzi stále nedotčené harmonické krajiny. Kdo by jezdil do krajin vydolovaných, zpustlých a vydrancovaných. Ale právě taková místa jsou našim obrazem. Krajiny dálničních křižovatek, nadjezdů a podjezdů, krajiny příměstské, kterými se nedá projít, opuštěné, ztýrané příhraniční krajiny, zarostlé a zanedbané.
K jakému posunu ve vzhledu krajiny došlo, je možné vidět při porovnávání stejných míst zachycených na snímku před mnoha léty a nyní. Tam jsou rozdíly vidět zcela zřetelně. Ale spatřit je lze na každém kroku.