Zde je krásný článek od majitelky koně, který napsala Vaškovi Bořánkovi do jeho návštěvní knihy. Pod článkem je reakce Václava.Musím jej zde uvézt, protože je to moc poučné.
Mílý Václave. </p><p>
Chtěla jsem ho prodat. Po všech těch letech mi došla trpělivost. Pořád studuji, čtu a snažím se přijít horsemanshipu na kloub, nechala jsem si srovnat páteř (která mi po porodu trochu ulítla), abych byla schopna sedět v sedle rovně. A on nic. Bylo mu to šumák. V lotu dělal bugr, občas mi přišlo, že z ničeho nic vyhodil tak, že jsem se poroučela k zemi. Už mi není náct, mám dvě děti, mám tě plné zuby. Prodám tě, vztekala jsem se. Šel vedle mě, nic neříkal. Doma mi přišla zpráva shora. Prej - když rozbiješ zrcadlo, obraz se nezlepší. Druhý den mi došlo, co to znamená. Kamarádka se na nás dívala a zamyšleně poznamenala- ten tvůj kůň je stejný jako ty, když se vztekne, má černo před očima a pak s ním nic nehne. Šla jsem na to od lesa. Takže když nechci vzteklého zákeřňáka, nesmím být vzteklý zákeřňák. Aha. Pro jistotu jsem ještě zavolala kamarádovi Frantovi Špatnému a on na to, že tam u mě cítí moc ega a přijede se na nás mrknout. Přijel. Na jaře. Koníkovi se moc nelíbil. Když s ním Franta pracoval, házel pořád hlavou - prej jak chorý osel. Předtím to nikdy nedělal, jen když mu občas dotahuju sedlo. Zopakovali jsme si Parelliho, ale Fandu jsem dopalovala svými dotazy, které začínaly Ale Vašek Bořánek ..... Nakonec mi řekl, že když pracuju s Bořánkem, taky mu nevykládám, jak to dělá Špatný. (To je pravda :-) Prý jsem na Bořánka více naladěná. Minikurzík byl fajn, ale zjistila jsem, že problém s egem nemám sama... </p><p>
Tak jsem si přečetla pár článků, které naznačovaly, jak zůstat s koněm. Nic jsem se z nich nedozvěděla. Řekla jsem si, že začnu pracovat na tom, aby se koník začal se mnou cítit dobře. Brala jsem ho na procházky, ale samotného, aby ho koňští kamarádi nerozptylovali a soustředil se na mě. Začala jsem na koníka víc mluvit, víc ho chválit. Chyb jsem si nevšímala, jen jsem je opravila a čekala na správnou reakci. Přestala jsem řešit čas. Místo - musíš jsem začala říkat - zkus na to přijít. Nechtěl přejít dřevěný most přes potok. Otravovala jsem ho holení, ale pořád stejně bez zvyšování tlaku a čekala, až se začne soustředit na přejití. Při každém naznačení kroku nebo snaze jsem přestala otravovat a chválila ho. Trvalo to asi čtyři minuty a přešel... Aha, funguje to. Začala jsem myslet jinak. Neberu ho do situacích, o kterých vím, že jsou hraniční a mohl by selhat. Když nebyl delší dobu venku, na louce necválám a neriskuju. Proč taky? I když mě to láká, odpustím si to. Sama jsem si na sobě vyzkoušela, že když jsem po dlouhé době hrála volejbal, druhý den jsem měla problém vyjít do schodů. Nikdo by mě nedonutil běhat nebo dělat dřepy. Došlo mi, že s koněm je to stejné. Prostě někdy se špatně vyspí, někdy ho bolí svaly, a proto nereaguje vždycky tak, jak bych si přála. Ale je na mě, abych to poznala. Snažím se s ním nedostat do konfliktu. To neznamená, že si může dělat, co chce. Jen mi došlo, že musím vždy vycházet z bodu, ve kterém se zrovna nachází. I když umím vařit, někdy mi všechno padá z ruky, nebo připálím i polívku :-) Někdy jsem nevrní a nevrlá. Někdy se bojím. Ale nikdy mi nepomůže, když mě někdo za to začne nadávat a stírat mě. To jsem pak ještě nevrlejší. Snažím se proto všechno dělat v klidu. Když mi něco nejde, zasměju se a nechám to na zítra. Pak to jde mnohem líp. Snažila jsem se koníka odnaučit řehtat po koních tím, že jsem ho vždy obrátila na druhou stranu, když moc volal po koních. Došlo mi ale, že když je dítěti smutno nebo se bojí, nepotřebuje výcvik a výchovu, ale porozumění. Takže už koně neotáčím, ale poplácám ho po krku a snažím se, aby se se mnou cítil dobře. Světe, div se. Přestal řehtat po koních. A mně konečně došlo, že nechat ego v sedlovně, znamená být svobodná. Prostě nemusím. Nemusím zvládnout obrat kolem předku zrovna dneska na 100 procent. Nemusím jet s bandou kovbojů, když vidím, že koník je vynervovaný a čeká, až to bude moct někam zpakovat. Nemusím... Protože mi začalo být jedno, co si druzí myslí. A zajímavé je, že tohle funguje i mezi lidmi. Pracuju jako učitelka. A vyzkoušela jsem si, že s každým puberťákem zmůžu daleko víc vtipem, úsměvem a tím, když ho dokážu zaujmout a najít příležitost, jak ho pochválit a ukázat mu, že udělal pokrok. Jenže k tomu musí člověk dozrát. Včera jsem na koníkovi seděla po třech týdnech. Má takový rituál. O vánočních svátcích mě už pět let za sebou vždycky sundal. Vypadá to ale slibně. Na silnici jsme potkali blikající a houkající sanitku. Profrčela kolem nás, ale koník se ani nehnul. Paráda. A když zpoza rohu vyletěl ubrus a za ním hned drobky, které prášil hospodský, koník sice udělal roll back, ale hned se nechal vzít zpátky. Žádné skopičiny, vyhazování ... Tož tak, Václave. Pokud jsem tě tolika řádky ještě neodrovnala a dočetl jsi až sem, pak viz, že to má smysl. Každé otevřené oči a srdíčko. Můj kůň ti vzkazuje, že děkuje. A moje ego? Ono zase vystrčí růžky, ale koník už ho srovná.
vaclav reaguje:
31.12.2015 (12:13)X
Ahoj Ivo. Tvůj příspěvek se mi dnes opravdu hodil. Celou noc jsem psal nový článek o pocitu bezpečí koně. Píšu a mažu. Píšu a mažu. A tak stále dokola. Ráno ve čtyři hodiny odcházím spát a někdy za hodinku poté Barunka vstává. Ráno se pak probudím a zjišťuju, že zase nevím jak na to. Jak to všechno napsat. Pak si čtu tvůj příspěvek a mám radost, že alespoň někdo... Tohle je ta nejdůležitější část v tréninku koně. Tohle je to bez čeho se nedá pokračovat dál. Alespoň já to neumím. Lidé jsou frustrovaní, že přichází do stáje a nějak jim to zrovna nejde tak jak si to představovali. Jenže v tom je ten první zakopaný pes. Přijdeš ke svému koni, nic neočekáváš a pokusíš se najít místo (myslím v psychice) kde to ještě funguje. Začneš dávat pozor už při tom jak si vedeš koně z výběhu, v okamžiku kdy mu nasazuješ ohlávku jak se zrovna cítí. Pak si najdeš nějaké místo - tentokrát klidně tréninkové i ve fyzické části, kde to nefunguje a pokusíš se vymyslet jak to udělat , aby kůň pochopil a udělal to správně. Nesmí to trvat moc dlouho. Jakmile se ti podaří to místo najít a překonat, tak se kůň usměje, posouvá vás to dál a většinou se v téhle situaci už nikdy neocitnete. Pokud ano, tak bude rychle vyřešena. Mám rád i ty hezké chvíle, kdy stojíš se svým koněm někde a on nechce jít dál. Chvilku počkáš, vytvoříš tlak a najdeš místo kde povolí. Zopakuješ to dvakrát a on řekne ano. Malé drobné situace, ale to je to schema, které bude v budoucnu používat stále dokola. Na druhou stranu, je to jako u dětí. Pokud tvůj koník dělá něco, co je nepříjemné, nebo nebezpečné pro tebe, či vás oba, necháváš ho jen narážet do svého tlaku, do té situace, do problému. Pokud zůstaneš v klidu a on slyší jen to tvé NE a nic víc k tomu - lidé vytahují ty emoce - tak se zase kůň usměje a je to tam. Za pár týdnů - nikdy to netrvá dlouho - máš parťáka - který se stále dívá na to co cheš ty a snaží se vyhovět. Těžko se mi vysvětluje ta věta, kterou stále lidem opakuji dokola: Zůstaň ze svým koněm a on za čas zůstane s tebou.
Občas samozřejmě můžeš narazit na koně, se kterým nejseš kompaktibilní - to je stejné jako u lidí. Můžete spolu něco tvořit, ale vaše povahy, váš charakter bude vždy v jakési opozici. Já například nesnáším koně princezny. Mám rád takové ty ostré, tvrdé magory - co ti nedají nic zadarmo. Práce s nimi je zpočátku velmi těžká, ale časem máš parťáka na kterého je spoleh. Princezny jsou snadní koně na začátku, ale celý život vzdychají. Když nad tím tak přemýšlím, tak nemám rád princezny ani v chlapském světě.
A František Špatný? Mám toho chlapa rád. Kdysi jsme trošku vedli spory o jeho milovaného Pata Parreliho, ale dnes Františka chápu. V každém případě, když jsem na hodině s někým kdo učí a někdy si také myslím své, nikdy neprotestuji. Ptám se často PROČ zrovna takto - to ano, ale úsudek si nechám pro sebe. Zaplatím hodinu a příště už hledám někoho jiného. On ten člověk, který tě učí je většinou přesvědčený, že takto je to to nejlepší a je pro něj těžké být konfontován s někým jiným. Na druhou stranu musím přiznat, že občas se naučím pár věcí i od lidí o kterých si moc nevážím. Někdy stačí jedno slovo, jedna věta a mne třeba docvakne něco dalšího.
Takže držím palce a doufám, že v příštím roce, tě čeká víc takových prozření.